Karel Klostermann

V ráji Šumavském

(výtah z románu)

Uprostřed rozsáhlých kašperských pozemků poblíž řeky Vydry hospodařilo několik místních statkářů – jejichž statky panstvu z Kašperka mohly připomínat solný balvan uprostřed vody. Nejmajetnější statkářem byl jistý Podhamerský, ovšem o několik desítek let zpět, měl podobné postavení jistý stakář Vastal.

Vastalův dvůr byl tenkrát na druhém břehu Vydry. Vastal byl pánem nad více než tisíci jitry.

Pak se přestěhoval na tenhle břeh – a vystavěl tento dvorec. Za těch čtyřicet jiter tam – jich získal osmdesát tady.

Vastalovu vnučku si vzal Podhamerský – a z Nového Vastalova dvora se stal Podhamerský dvůr.

Pdhamerského manželka – byla žena asi čtyřicetiletá – hezky při těle, se kterou měl několik dcer – samozřejmě zdatných pomocnic na statku.

Za nejsličnější byla považována Rezla. Rezla od Rýžovnického potoka (kde tehdy byla dřevařská hospoda) došla podél Otavy k pile Bubeníčkově – zavané Čeňkova -kde do sebe vtékají řeky Vydra a Křemelná aby vytvořily Otavu.

Pak začala stupat nahoru k Jelenovu – a pak k rodnému statku – statku Podhamerského sedláka – dnes známý jako Buchingrův dvůr. Tam byla doma… jak dlouho ještě???,

Byla to ovšem nejstarší Nany pro kterou se zanedlouho chystala veselka.

Nany - Podhamerského nestarší dcera nebyla jeho manželce jpodobná ani v nejmenším. Trochu připomínala Rezlu – jenže méně hezká. Hodně hřmotnější – pravý ženský kolos. Přesto, že jí bylo sotva dvacet jeden roků – kdo viděl silná Nanyna ramena, nepochyboval o tom, co se o ní povídalo – že prý umí zacházet saněmi lépe – než kterýkoliv mužský. Když v zimě se váželo dříví po smyku – nescházela Nany nikdy – a konala pravé divy. Její mohutné vnady její pracovitost a zručnost jí získaly všeobecnou vážnost. Vábila nápadníky, přesto, že se povídalo, že je zlá. Domácí práce ležela téměř všechna na bedrách této fenomenální dívky. Zvláště práce hrubšího rázu – na polích, ve stájích – ve stodole – všude byla první – jako by to bez ní ani nemohlo jít. Žala žito – co vzmach – to hotový snop. Dříví štípala, stelivo chvojové upravovala – mlátila za tři jiné s jakousi úpornou houževnatostí – celý dům držela v čistotě. Předla, tkala na domácím stavu. Matka se sama se divila její dovednosti – takovou dceru může mít jen Podhamerský.

Rejštejn byl vzhůru – před hospodou stály celé davy, které se nemohly protlačit dovnitř. V tom zevlujícím množství by se našly všemožné typy, jaké právě tehdy Rejštejn prokazoval.

Bylo zvykem, že si hosté pivo platili sami, leč u Podhamerského nikdo neplatil a pil co chtěl Také jídlo bylo zadarmo – tučná vepřová pečeně kyselé hovězí a skopové koblih celé hory, zkrátka – bylo to znamenité – nikdo nepamatoval tak bohaté veselky. Každý pil a jedl co chtěl – a co mu právě chutnalo. Křiku bylo dost – a výskotu – a pochybného zpěvu ještě víc.

Hlavní zdrojem Podhamerského hospodařené bylo zemědělství – pole a dobytek – a pak také těžba dřeva – zejména když skončily polní práce – na podzim se stromy kácely a z jara plavily do níže položených končin, kde vázaly se vory.

V říjnu 1860 řádila krutá vichřice – les přesto obstál.

Přesně po deseti letech - v říjnu 1870 šumavské lesy opět zasáhla nebývale silná vichřice, a zanechala spoušť. Na jedné straně byla krajina zpustošena obrovskými polomy, jež byly navíc zasaženy kůrovcem, a proto musely být urychleně zlikvidovány. Na druhé však právě tato skutečnost přinesla místním lidem práci a krátkodobě i poměrně vysoké výdělky.

Jako většina tehdejších obyvatel Šumavy se Podhamerský nechal zlákat vidinou vysokého výdělku, celé dny zpracovával a vyvážel dřevo z ohrožených lesů a přitom zanedbával své vlastní hospodářství.

Kam nabylo možno vylézt – zapálily dřevaři spoustu vývratů – aby zničily místa - kde se líhl hmyz. Po celé dny hořely zásaky – až hluboko do půdy suchým jehličím pokraté. Plameny sálaly rudým leskem do výše – kotouče hustého dýmu stoupali do strání, nebo stoupali lesem do strání nahoru a dolů. Zápach pryskyřice a smoly roznášel se po celém kraji, jako vůně vosku, za velké panichydy.

Pozdní podzimek nastolil vládu, a přioděl les nevšední krásou. Listí buků žloutlo a červenalo se ve všech odstínech a odělo nevšední krásou. Listí tu ohnivě plálo – a tam nachově se rdělo, tvoříc různobarevné ostrovy – v moři temné zeleně smrků. Na šedých stráních skal – prokvétal všude mezi bílými kmeny bříz nachem se zalévající osladič a plavuň, hnědý vřes a černající nať jahodin. Plody jeřabin se zabarvily – vábíce hejna kvíčal. V roklinách a úžlabinách potoků a věčně burácející řeky Vydry – valily se mlhy bílé jako mléko.

Podhamerský se doma zdržoval jen krátce. Dřevařil a svážel dříví všemi svými povozy, veškerou mužskou chasou, ba i čeledí – včetně syna Vincka. „Nepohoda může udeřit do čtrnáccti dnů, do té doby zkusíme navozit třikrát tolik, než bylo ujednáno, svážet budem už od zítřka, neděle neneděle – a čtyřma potahama“ nechal se slyšet Podhamerský. „Jestli se má dostavit zimní nepohoda, do čtrnácti dnů zasněží a z jara se má osplavit 5 000 sáhů. Jak je dostaneme v zimě k vodě pod sněhem – to pěkně děkuju. Jestli je vám to pomalu – postavte železnici – nebo si hledejte jiného“.

Utíkal čas, jako vody dravých bystřin.

Tichý a mlčenlivý kraj, byl najednou plný života. Daleko ozýval se rachot kácených dřev, všechny cesty oživly, křik a práskání bičů, všude podél řek se kupily klády, u drboné potoky se plnily vodou, vedoucí z přilehlých nádržek. Ječící a pěnící se kalné proudy, odnášely dřeva do níže položených končin, kde vázaly se vory. Staré cesty se opravovaly – nové se zřizovaly. Zástupy různého lidu se hrnuly do lesů s krompáči, trakaři, lopatami. V nádržkách se bělaly dlouhé vory – jednotlivé pily Čeňkovy pily syčely jako ve dne. Práce bylo až do noci – tu a tam se zatřpytilo bludné světlo, tu a tam zaštěkal pes, ozývala hlasitá řeč…

Datum:

Autor: výtah z románu se zaměřením na těžbu a plavení dřeva v okolí Čeňkovy pily